Na stolku vedle postele stál hrnek s pitím. Chtěl jsem se z něj zkusit sám napít, ale nebyl jsem si jistý, jestli ho vůbec dokážu bezpečně uchopit. Po dlouhých měsících, kdy jsem potřeboval pomoc téměř se vším, nebyla ani tak obyčejná věc samozřejmá. Měl jsem strach, ale rozhodl jsem se to zkusit.
Za patnáct let života s následky vážného onemocnění jsem zažil několik období, kdy se mi znovu vzdálily schopnosti, které jsem předtím pracně získával. Znám chvíle, kdy žádnou naději necítím. A znám i takové, kdy přichází docela nenápadně, například díky drobnému pokroku, slovům někoho blízkého nebo vzpomínce, kterou jsem si ani nevyvolával.
Hrnek s pitím na stolku
Vzpomínám si na jedno z období, kdy jsem prodělal virózu a následně se můj zdravotní stav výrazně zhoršil. Po dlouhé měsíce jsem zůstával převážně na lůžku. Samotná viróza trvala několik týdnů a kašel přetrvával ještě dlouho potom. Znovu jsem přišel o řadu pohybových schopností, které jsem předtím pracně získával. Nedokázal jsem se sám posadit a potřeboval jsem pomoc téměř se vším. I při pití mi někdo musel přidržet sklenici s brčkem nebo podat láhev s pítkem.
Po čase jsem si začal všímat, že se mi do rukou pomalu vrací trochu síly. Jednou jsem chtěl zkusit napít se přímo z hrnku. Opíral jsem se o loket jedné ruky, abych v posteli udržel potřebnou polohu. Druhou rukou jsem se pokusil uchopit hrnek za ucho. Prsty jsem sice dokázal hýbat, ale jejich síla a souhra mi do té doby nestačily k tomu, abych ho bezpečně udržel.
Měl jsem veliký strach, že mi hrnek vypadne nebo že pití rozliji na postel. Druhou rukou jsem si nemohl pomoci, protože jsem se o ni podpíral. Přesto jsem cítil, že to tentokrát možná zvládnu. Prsty se mi podařilo sevřít ucho hrnku. Ruka se třásla, ale hrnek držel. Dokázal jsem odsunout brčko ke stěně hrnku, aby mi nepřekáželo, opatrně se napít a potom hrnek bezpečně vrátit na stolek vedle postele.
Ten krátký pokus mě vyčerpal. Nebyl snadný ani příjemný; po celou dobu mě provázel strach. Přesto se mi podařilo něco, co jsem ještě nedávno nezvládl. Asi za půl hodiny přišla Sandra, aby mi jako obvykle pomohla s pitím. Nevěděla, co se mezitím stalo. Když jsem jí řekl, že už jsem se napil sám, měla radost. Povzbudila mě slovy, která mi utkvěla v paměti: „No vidíš, zase jsi to zvládnul, zase to zvládneš.“
To její „zase“ pro mě mělo veliký význam. Podobnou cestou jsem už několikrát prošel a věděl jsem, že návrat některých schopností může trvat týdny i měsíce. Při předchozích zhoršeních býval malý pokrok někdy začátkem dalšího zlepšování. Nebyla to jistota, že se všechno vrátí. V Sandřiných slovech jsem ale slyšel povzbuzení, které vycházelo z toho, co jsme už spolu zažili.
Jedna minuta vsedě
V dalších dnech jsem začal o něco lépe ovládat tělo. Dokázal jsem se na posteli snadněji přetočit na bok, podepřít loktem nebo si trochu upravit polohu. Přibližně osm dní po prvním samostatném napití jsem se rozhodl zkusit posadit. Sám bych to nezvládl, a tak jsem poprosil Romanu a Sandru, aby mi pomohly.
Bylo to první posazení po dlouhé době strávené vleže. Jakmile se změnila poloha těla, začal jsem pociťovat nepříjemné tlaky v hrudníku a břiše. Přidaly se obtíže, které jsem vnímal kolem srdce. Celé tělo na změnu polohy reagovalo velmi těžce. Vsedě jsem vydržel přibližně jednu minutu. Potom mi Romana se Sandrou pomohly zase si lehnout.
Po návratu do lehu se mi silně motala hlava a tlak na hrudi se ještě zhoršil. Byl jsem vyčerpaný a celý pokus pro mě představoval velký stres. Neměl jsem radost, necítil jsem žádné vítězství ani náhlý příval naděje. Byla to mimořádně nepříjemná chvíle.
Z předchozích zkušeností jsem věděl, jak náročný pro mě může být návrat k sezení a pohybu na vozíku. Pokud mi to zdravotní stav dovolí, čeká mě postupné získávání sil. Romana se Sandrou mě za ten první pokus chválily a povzbuzovaly, že časem může být lépe. Jejich slova mi pomáhala psychicky zvládnout těžkou chvíli. Závrať ani tlaky v těle tím nezmizely. Věděl jsem ale, že návrat některých schopností může být dlouhý a velmi náročný.
Když blízcí poznají, co potřebuju
Romana, Sandra, maminka i sestra mě za ta léta poznaly natolik dobře, že často samy rozpoznají, co potřebuji. Nemusím pokaždé vysvětlovat, proč je mi nepohodlně nebo co právě nezvládnu. Taková pomoc je u nás doma úplně přirozená. Když například potřebuji upravit polštář, Sandra mi pomůže přizvednout se, přidrží mě, druhou rukou polštář srovná a potom mi pomůže zase si lehnout. Podobně mi v každodenních situacích pomáhají i ostatní členové rodiny.
Navenek jde o obyčejnou pomoc s polohou na posteli. Pro mě ale znamená mnohem víc. Cítím při ní, že někdo vnímá, co potřebuji, že nemusím o všechno zvlášť prosit a že v tom nejsem sám. Právě takové chvíle mi připomínají, jak důležitá je pro mě blízkost rodiny.
Bez každodenní pomoci své rodiny bych doma nedokázal žít tak, jak dnes žiju. Právě díky ní mohu zůstávat v prostředí, které je pro mě spojené s pocitem bezpečí. Nejde jen o jídlo, pití nebo pomoc se změnou polohy. Jde také o přirozený zájem a o jistotu, že v těžké chvíli nejsem opuštěný. Tyto projevy péče samy o sobě můj zdravotní stav nezmění. Dokážou ale změnit způsob, jakým určitou chvíli prožívám.
Vůně peřin, která ve mně zůstala
Existuje ještě jiný způsob, jakým se ke mně v těžkých obdobích někdy vrací klid. Když už nevím kudy kam, začnou se mi úplně samovolně vybavovat vzpomínky. Nemusím je hledat ani se nutit myslet na něco hezkého. Prostě přijdou. Někdy se vracím do let před nemocí, kdy jsem chodil, pracoval a mohl pomáhat druhým. Vybaví se mi lidé, pro které jsem něco dobrého vykonal. Jindy se v myšlenkách vrátím ještě dál, až do dětství.
Bylo mi asi pět let a sestře čtyři. Bydleli jsme tehdy v Ostravě-Výškovicích a za babičkou s dědečkem jsme jezdívali do Ostravy-Poruby. Žili v malém dvoupokojovém bytě v domově důchodců. Přespávání dětí tam nebylo povolené, ale někdy jsme u nich přece jen zůstali přes noc. Museli jsme být potichu, aby si nás nevšimli sousedé. Pro nás to bylo malé tajemství a dobrodružství, které jsme s prarodiči sdíleli.
Nejsilněji si pamatuji rána. Spávali jsme v ložnici a babička po probuzení otevřela okno. Byt byl ve čtvrtém patře, nedaleko hlavní silnice. Slyšel jsem projíždějící auta a dovnitř proudil ranní vzduch. A především si pamatuji vůni peřin. Babiččiny deky a povlečení měly tak zvláštní a krásnou vůni, že jsem ji už nikdy později nikde nezažil.
Potom jsme se šli umýt. Dědeček nás učil otužovat se studenou vodou. Následovala snídaně, třeba chleba se sýrem nebo omeletou, a k tomu melta s mlékem. Když babička přes týden pracovala, bývali jsme s dědečkem. Brával nás do přírody, k lesním studánkám, krmit veverky. Učil mě lézt po stromech a v mnoha obyčejných každodenních situacích mi také předával úctu k lidem a přírodě. Vedl mě například k tomu, abych druhé upřímně zdravil, uvolnil místo v tramvaji nebo se choval ohleduplně k okolnímu prostředí. Byly to jen některé z mnoha věcí, které mě naučil.
Dědeček byl přitom sám vážně nemocný, trpěl astmatem a rozedmou plic. Jako dítě jsem závažnost jeho zdravotních obtíží téměř nevnímal. Více jsem ji pochopil až později, když jsem ho viděl v nemocnici. Ve vzpomínkách však zůstává především člověkem, který nás měl rád a učil nás vážit si druhých lidí i přírody.
Mezi smutkem a klidem
Když se mi dnes tyto vzpomínky samy vybaví, nepřijde hned štěstí. Nejdříve často pocítím krátký smutek. Uvědomím si, že už se nemohu vrátit do bytu babičky a dědečka v Ostravě-Porubě, k našim společným ránům, otevřenému oknu a nezapomenutelné vůni peřin. Ta doba je nenávratně pryč.
Po smutku ale postupně přichází hluboký klid. Vrací se ke mně pocit bezpečí a jistoty, který jsem jako dítě zažíval u babičky, dědečka i doma u rodičů. Tehdy jsem o tom bezpečí vůbec nepochyboval. A právě tento pocit se ve mně dokáže znovu probudit i po tolika desetiletích.
Když se to stane, moje pochybnosti na chvíli ustupují. Neznamená to, že by se změnil můj zdravotní stav nebo že by zmizely bolesti a další obtíže. Nic si nenalhávám a nic nezlehčuji. Jen se mi někdy podaří přijmout přítomnost takovou, jaká právě je, a znovu si připomenout, že mi může být lépe.
Nevím, proč se mi právě v nejtěžších chvílích samy vracejí obrazy z dětství. Proč si po tolika letech vybavím vůni babiččiných peřin nebo otevřené okno nad ulicí. Možná ani nepotřebuji znát odpověď. Tyto vzpomínky mi připomínají, kolik dobrého jsem prožil a kolik péče, lásky a obyčejné lidské slušnosti mi blízcí předali. Nic z toho pro mě neztratilo hodnotu jen proto, že se můj život později tolik změnil.
Naděje, která nic nepředstírá
Někdy mi vzpomínka na první samostatné napití nebo Sandřino povzbuzení připomene, že se věci mohou změnit k lepšímu. Jindy je mi tak těžko, že žádný příjemný pocit nepřichází. Právě proto pro mě tolik znamenají chvíle, kdy se samy vynoří staré vzpomínky. Nejprve mohou zabolet tím, co už se nevrátí, a potom ve mně probudí dávný pocit bezpečí. Nemoc tím nezmizí, ale já tu chvíli někdy dokážu lépe unést.
Jednou jsem vyslovil myšlenku, ke které se vracím i dnes: „Vše jen tak nekončí. Každý okamžik v životě člověka má své místo a svůj význam.“ Rána u babiččina otevřeného okna skončila před mnoha lety, ale něco z nich ve mně zůstalo. Podobné chvíle zažívám i dnes se svou rodinou. A právě v tom někdy nacházím tichou naději: ve vzpomínce na bezpečí, které jsem znal, a ve vědomí, že v současném životě nejsem sám.
Zrnko světla k zamyšlení
Některé vzpomínky se vracejí samy od sebe. Mně někdy i po mnoha letech připomenou pocit bezpečí, který jsem kdysi prožíval.
Vrací se vám někdy vzpomínka, která vám i po letech přináší pocit bezpečí?