Jsou dny, kdy mám v hlavě připravenou spoustu plánů. Chtěl bych pracovat, tvořit, něco zařídit nebo spravit drobnost. Vždycky jsem byl manuálně zručný a práce mě bavila. Jenže někdy se probudím a vím, že z toho nebude nic. Tělo rozhodlo jinak.
Občas mám za sebou noc, během které jsem mnoho hodin nespal. Ráno se cítím tak vyčerpaný, že sotva zvládám běžné věci. Probudím se třeba až před obědem. Jindy vstanu včas, ale přijde bolest, slabost nebo jiný zdravotní problém a všechny plány se rozsypou. Nejhorší není vždy samotný fyzický stav. Někdy mě víc zasáhne vědomí, co kvůli němu zase nemohu udělat.
Když ani dobrý úmysl nestačí
Třeba slíbím Romaně, že jí pomůžu s nákupem. Ona má sama potíže se zády a těžké tašky se jí nenosí snadno. Domluvíme se, že vyrazím na skútru, zajedu k obchodu a pomůžu jí věci dopravit domů. Všechno je připravené. Stačilo by přesednout na skútr, zamknout byt a odjet. Jenže ráno zjistím, že to prostě nezvládnu. A najednou nejde jen o můj pokažený den. Někdo druhý se na mě spoléhal.
Ještě těžší jsou návštěvy lékaře. Na některá odborná vyšetření člověk čeká čtyři nebo pět měsíců. Pak přijde vytoužený termín a já po špatné noci nejsem schopný vůbec nikam vyrazit. Co mám v takovou chvíli dělat? Můžu být sebevíc odhodlaný, ale tělo neposlechne. Přichází smutek, bezmoc i obava, kdy se k lékaři dostanu příště.
Jednou jsem byl objednaný na speciální vyšetření v Praze, které se tehdy podle mých informací provádělo v republice pouze na dvou místech. Kvůli nečekaným změnám zdravotního stavu jsem se tam třikrát po sobě nedokázal dostavit. Organizátoři mi výslovně sdělili, že se mnou za těchto okolností nemohou jako s účastníkem spolehlivě počítat, a proto mě ze studie vyřadili. Přesto mě to bolelo. Podobně jsem musel dvakrát odříct televizní natáčení. Ne proto, že bych nechtěl. Nemohl jsem.
Co vůlí nedokážu změnit
Po zánětu mozku a míchy žiju už patnáct let s těžkými následky a neurologickým stavem, který se stále mění. Některé dny jsou lepší, jiné mě zastaví. Potíže mohou přijít po probdělé noci, ale také uprostřed dne. Někdy se přidají i výrazné potíže se srdečním rytmem a já musím odložit všechno ostatní.
I když jsem byl zdravý, občas jsem onemocněl a nemohl do práce. Zavolal jsem, omluvil se a řešil, jak se uzdravit. Jenže žít s takovou nejistotou rok za rokem je něco jiného. Chtěl bych být spolehlivý a dodržet slovo. Někdy jsem si připadal, jako bych pořád někoho zklamával, ačkoli jsem dělal všechno, co bylo v mých silách.
Zpočátku jsem se snažil všechno lámat přes koleno. Tlačil jsem na sebe, chtěl jsem zvládnout víc, než mi tělo dovolovalo. A když to nevyšlo, zlobil jsem se. Kolikrát jsem si říkal, že už dál nemůžu, že se to nedá vydržet. Po některých zmařených příležitostech jsem se z toho psychicky dostával celé týdny, někdy i déle. Tehdy jsem ještě neuměl odlišit to, co mohu ovlivnit, od toho, co vůlí prostě nezlomím.
Dlouhá cesta k jiné rovnováze
Změna nepřišla ze dne na den. Byla to postupná, trpělivá práce, při které jsem dlouho ani netušil, kam mě dovede. Začal jsem meditovat, věnovat se dechovým cvičením a hledat různé způsoby zklidnění. Chtěl jsem hlavně ulevit tělu. Až časem jsem si všiml, že se něco mění uvnitř. Myšlenky se dokázaly ztišit, hlava byla jasnější a smutek mě někdy pustil dřív než předtím.
Ke čtení jsem měl blízko už v době, kdy jsem byl zdravý. Zajímal jsem se také o zdraví, byliny, jógu a duchovní témata, i když jsem se jim tehdy věnoval spíše okrajově. Většinu mého času totiž pohlcovala práce, která mě nesmírně bavila a naplňovala. Po onemocnění jsem začal číst mnohem více. Knihy jsem si půjčoval z knihovny, některé kupoval a jiné znovu sháněl v antikvariátech. Dokonce i takové, které jsem kdysi vlastnil, ale později o ně přišel. Postupně jsem se vracel ke knihám i myšlenkám, na které jsem dříve neměl tolik prostoru. Poslouchal jsem také přednášky a rozhovory na internetu.
Nebylo to tak, že bych našel jednu metodu a od té chvíle měl vyhráno. Někdy pomůže dechové cvičení, jindy meditace. Pokud mi to tělo dovolí, zkouším se rozhýbat třeba na Motomedu. A někdy si jen pustím zajímavé povídání, vezmu knihu nebo se dívám z okna. Fyzické potíže tím nemusí zmizet. Ale když se mi podaří zaměřit pozornost jinam, často se mi snášejí o něco lépe. Podle toho, jak mi zrovna je, zkouším něco jiného.
Pochvala, kterou si říkám nahlas
Dnes mě zmařený plán stále dokáže rozesmutnit. To nechci zastírat. Jenže zatímco dřív mě podobný stav někdy pohltil na celé týdny, dnes často odezní během několika minut nebo hodin. Ne vždycky, ale mnohem častěji než kdysi. Postupně jsem se naučil nevyčítat si něco, nad čím nemám moc.
A když se mi podaří překonat první vlnu bezmoci, udělám jednu zvláštní, ale pro mě důležitou věc. Pochválím se. Ne potichu, ale nahlas. Řeknu si: „Tak zase jsem překročil další překážku. Další chvilkové omezení jsem dokázal zvládnout.“ Někdy si prostě řeknu: „Jsem pašák. Jsem dobrej.“ A mám radost.
Nechválím se za to, že bych porazil nemoc. Ta je se mnou dál. Chválím se za to, že jsem se nenechal znovu na dlouho srazit na kolena. I tohle jsem se musel učit. Dřív jsem si všímal hlavně toho, co se nepovedlo. Dnes se snažím vidět také úsilí, které mě stálo znovu se uvnitř zvednout.
Svět za oknem není nikdy stejný
Hodně času jsem v životě strávil na vozíku u okna. Zpočátku jsem se díval ven, abych vyplnil čas. Bydlíme ve slepé ulici bez velkého provozu, ale i tam se něco děje. Chodí kolem lidé, objevují se ptáci, kočky, mění se světlo i roční období. A já jsem si postupně začal všímat věcí, které mi dřív unikaly.
Například toho, že každý člověk chodí úplně jinak. Nezáleží na věku ani na tom, zda je zdravý. Každý má svůj krok, vlastní pohyb těla, jiný způsob, jak pokládá chodidlo na zem. Sledoval jsem třeba starší paní z naší ulice. Všiml jsem si, že se jí jednou šlo velmi těžko. A když jsem ji po několika dnech viděl kráčet volněji, měl jsem z toho radost.
Samozřejmě jsem při tom někdy cítil i smutek. Díval jsem se na chodící lidi a vzpomínal na dobu, kdy jsem mohl chodit také. Napadalo mě, jestli ještě někdy budu. Ty pocity postupně ztrácely svou ostrost. Začal jsem se na lidi dívat s větší zvědavostí než lítostí. Někdy mi způsob chůze známého napověděl, že možná nemá dobrý den. Když jsme si později povídali, občas se ukázalo, že opravdu prochází něčím těžkým. Nebral jsem to jako jistotu, spíš jako důvod být pozornější.
A pak je tu příroda. Na podzim se dívám, jak ze stromu padá jediný list. Jeden se snese pomalu, jiný se ve vzduchu zatočí. Nikdy to není úplně stejné. Podobně je to s ptáky, s květinou nebo se včelou, která na ni přistane. Když se na ten okamžik opravdu soustředím, dokáže na chvíli odklonit moje myšlenky od bolesti a starostí. V něčem tak obyčejném jsem začal vnímat, jak je život křehký, vzácný a neopakovatelný.
I den, kdy nezvládnu nic, patří k mému životu
Jsou ovšem i dny, kdy nepomůže nic z toho. Nemůžu cvičit, číst ani pracovat. Tělo je v takovém stavu, že nezbývá než odpočívat. Dřív bych podobný den považoval za prohru. Dnes si řeknu, že momentálně je to takhle. Neznamená to, že se mi ten stav líbí nebo že bych se s ním smířil jednou provždy. Znamená to, že se kvůli němu nemusím ještě sám trápit.
Naučil jsem se poslouchat, co mi tělo dovolí, a netlačit na něj za každou cenu. Některé věci mohu zklidnit, trochu zmírnit nebo lépe snášet. Ale neumím je změnit pouhou vůlí. Když dnes neopravím poličku nebo nedokončím práci, zkusím to zítra, za týden nebo později. A když to nepůjde vůbec, mohu někoho poprosit o pomoc.
Přesto si v sobě stále nesu naději. Říkám si, že mi nemusí být špatně napořád. Že se můj stav zase může zlepšit, třeba jen natolik, abych zvládl něco malého. Slunce také každý den znovu vychází. Neberu to jako slib, že zítřek bude určitě lehký. Je to moje připomínka, že dnešní těžký okamžik nemusí být celým mým světem.
Nejtěžší pro mě stále bývá, když kvůli zdravotnímu stavu nesplním něco, co jsem slíbil někomu druhému. Ani po patnácti letech si na to nedokážu úplně zvyknout. Ne vždycky mohu rozhodnout o tempu svého těla. Mohu se ale dál učit, jak se s takovými chvílemi vyrovnat.
Zrnko světla k zamyšlení
Když vám nečekaně nevyjde něco, na čem vám záleží, co vám pomáhá se s tím vyrovnat?