V obchodě jsem se zastavil před regálem a díval se nahoru. Chtěl jsem si vzít malinovou Magnesii. Byla vystavená až úplně nahoře, mimo můj dosah. Pro člověka, který stojí, to bývá otázka několika vteřin. Natáhne ruku, vezme láhev a jde dál. Já jsem seděl na vozíku a přemýšlel, jak to udělat.
Nejdřív jsem se zkusil natáhnout, ale brzy mi bylo jasné, že na láhev nedosáhnu. Rozhlédl jsem se, jestli poblíž není někdo, koho bych mohl poprosit. Jenže jsem váhal. Tehdy pro mě ještě nebylo samozřejmé požádat cizího člověka o pomoc. Trochu jsem se styděl a nechtěl nikoho obtěžovat.
Napadlo mě dokonce, že bych mohl vzít jinou láhev z nižšího regálu, opatrně s ní tu horní posunout a pokusit se ji zachytit, až se sesune dolů. Dnes se té představě trochu usmívám. Stačil by jeden nepovedený pohyb a mohl jsem nadělat pěkný nepořádek. Nic takového jsem ale neudělal. Jen jsem seděl před regálem a přemýšlel, co dál.
Právě tehdy se za mnou ozvala mladší paní a zeptala se, jestli nepotřebuji pomoc. Ohlédl jsem se a poprosil ji, zda by mi podala malinovou Magnesii, protože na ni nedosáhnu. Podala mi ji. Poděkoval jsem. „Není zač,“ odpověděla a odešla.
Tak obyčejná otázka. A přesto si na tu chvíli vzpomínám dodnes.
Všimnout si a nechat druhého rozhodnout
Nevím, jestli si ta paní všimla mého pohledu vzhůru, nebo prostě poznala, že něco řeším. Důležité pro mě bylo, že se nejdřív zeptala. Nemusel jsem nikoho zastavovat, ale zároveň jsem si mohl sám rozhodnout, zda její nabídku přijmu.
Neudělala nic okázalého. Nepotřebovala mě litovat ani se vyptávat na můj zdravotní stav. Jednoduše nabídla pomoc. Takovou, kterou jsem mohl přijmout, ale také odmítnout.
Právě v tom je podle mě rozdíl mezi pomocí a přehnanou starostlivostí. Člověk na vozíku nemusí potřebovat pomoc pokaždé, když se někomu zdá, že má potíže. A nevyžádaná pomoc může být někdy i nebezpečná. Obyčejná otázka „Mohu vám pomoci?“ druhému nechává prostor odpovědět. Nikdo za něj nemusí převzít celou situaci.
Dnes už vím, že požádat o pomoc není ostuda. Jenže k tomu člověk někdy dospívá postupně. I proto pro mě takové přirozené setkání tolik znamenalo.
Když pomoc existuje, ale člověk na ni čeká
Od té drobné situace v obchodě se mi myšlenky vracejí i k věcem, které se nedají vyřešit během několika vteřin. Někdy člověk potřebuje vhodný vozík, přídavný pohon, úpravu bydlení, osobní asistenci nebo jinou podporu, aby mohl vůbec vyjít z domu, postarat se o sebe či trochu ulevit tomu, kdo o něj pečuje.
Zvenčí mohou podobné věci vypadat jako zlepšení pohodlí. Pro člověka, který je opravdu potřebuje, však mohou znamenat rozdíl mezi tím, zda něco zvládne sám, nebo musí pokaždé čekat na někoho dalšího.
Za ty roky jsem poznal, jak vysilující bývá hledání potřebné pomoci. Člověk shání informace, doklady a správné kontakty, vysvětluje svou situaci a často ani neví, na koho se obrátit. A není v tom sám. Čekání a nejistota mohou dopadat také na rodinu nebo na člověka, který se o něj každý den stará.
Nechci tvrdit, že za každým čekáním stojí nezájem. Některé žádosti vyžadují posouzení, ověření podkladů a rozhodnutí. Také lidé v institucích pracují podle pravidel, která sami nevytvořili. To chápu. Vedle úředních lhůt ale běží ještě jiný čas: čas člověka, který pomoc potřebuje.
Zdravotní potíže mezitím nezmizí a někomu mohou dál ubývat síly. Běžný den se nezastaví, stejně jako každodenní péče blízkých. Žádost leží ve spisu, ale život se neodkládá.
Proto je pro mě důležité nejen to, zda pomoc nakonec přijde, ale také kdy.
Někdy pomůže i správná informace
Někdy přitom nejde o peníze ani o novou pomůcku. Velký význam může mít rada, srozumitelné vysvětlení nebo kontakt na někoho, kdo dokáže poradit s dalším postupem. Když člověk ví, kam se obrátit a co může zkusit, nemusí v té nejistotě zůstávat sám.
Setkal jsem se také s lidmi, kteří se už skoro báli znovu zeptat. Měli pocit, že obtěžují, nerozuměli postupu nebo se nedokázali dobře vyjádřit. Přitom právě klidná a trpělivá odpověď jim mohla ušetřit další trápení.
Neznamená to slibovat řešení za každou cenu. Ne vždy existuje snadná cesta. Ale když se podaří zjistit, co se dá skutečně udělat a kdo může pomoci s dalším krokem, bývá to samo o sobě důležité.
Když se naše role vymění
Od roku 2016 se podle svých možností věnuji také pomoci druhým lidem. Mnoho potřebných znalostí jsem získával vlastním studiem právních předpisů, soudních rozhodnutí a dalších odborných podkladů. Pomáhal jsem například se získáváním kompenzačních pomůcek, s orientací v dluhových potížích nebo při komunikaci s lékaři a zdravotními pojišťovnami. Někdy šlo o hledání správného postupu, jindy o vysvětlení možností nebo o nasměrování na člověka, který mohl poradit lépe.
Ne vždycky jsem měl odpověď hned a ne každý problém se podařilo vyřešit. V posledních letech se navíc musím kvůli zdravotnímu stavu věnovat více vlastnímu zdraví, a tak už nemohu pomáhat v takovém rozsahu jako dřív. Když mi to ale zdraví dovolí, rád pomohu.
Při řadě každodenních činností přitom sám potřebuji pomoc druhých. A přece mohu být jindy užitečný někomu já. Nevidím proto svět rozdělený na ty, kdo pomáhají, a ty, kdo pomoc potřebují. Tyhle role se mohou měnit. Člověk, kterému někdo podá láhev z horní police, může zase druhému pomoci najít cestu z nesnadné situace.
Pomoc nemá člověka zmenšovat
Včasná pomoc nemusí znamenat větší závislost na druhých. Často je to naopak. Vhodná pomůcka, přístupné prostředí nebo dobře nastavená péče mohou člověku vracet možnost rozhodovat o svém dni a dělat věci, které by jinak nezvládl.
Zdravotní omezení přece člověku nebere jeho hodnotu ani důstojnost. A neměla by mu ji brát ani cesta k potřebné podpoře. Každý si zaslouží slušné jednání, ať už si zjišťuje, na jakou pomoc má podle pravidel nárok, nebo se obrací na někoho s prosbou o dobrovolnou podporu. Jsou to různé situace, ale respekt k člověku má místo v obou.
Když si dnes vzpomenu na malinovou Magnesii v horním regálu, nevybaví se mi jen láhev, na kterou jsem nedosáhl. Vzpomenu si na mladší paní, která se mě zeptala, jestli nepotřebuji pomoc. Přišla ve chvíli, kdy jsem ji potřeboval. A přitom stačilo tak málo: zeptat se.
Na chvíli se zastavit
Vzpomínáte si na chvíli, kdy si někdo všiml, že potřebujete pomoc, ještě než jste si o ni řekli? Co pro vás tehdy znamenalo právě to načasování?