Za patnáct let života s následky vážného onemocnění jsem poznal období, kdy jsem věřil, že se věci mohou změnit k lepšímu. Ale také chvíle, kdy jsem si nedokázal představit, odkud vezmu sílu pokračovat. Mezi těmito dvěma krajnostmi je mnoho obyčejných dnů, ve kterých se člověk snaží žít tak, jak mu to jeho zdravotní stav dovolí.
Dříve jsem si myslel, že naděje musí znamenat nějaký velký obrat. Že mi dodá jistotu, že se zase všechno změní a bude dobře. Dnes ji vnímám jinak. Někdy jde jen o malou chvíli, která nic nevyřeší, ale pomůže mi nezůstat uvězněný ve všech obavách najednou.
Každé ráno začíná znovu
Když se ráno probudím, nevím vždycky předem, kolik toho zvládnu. Bolesti, únava a další zdravotní obtíže jsou součástí mého života. Někdy mám sil o něco víc, jindy mi nestačí ani na věci, které bych rád považoval za samozřejmé. To, co si naplánuji, se proto nemusí shodovat s tím, co mi tělo nakonec dovolí.
Dřív jsem s tím vnitřně hodně bojoval. Měl jsem představu, co všechno bych měl udělat a kam bych se chtěl posunout. Když to nešlo, bral jsem to téměř jako vlastní prohru. Srovnával jsem se se svým dřívějším životem a někdy i s lidmi kolem sebe. Jenže takové poměřování mi síly nevracelo. Spíš mi připomínalo, co všechno už nemohu.
Ani dnes nedokážu každé omezení přijmout s klidem. Mrzí mě, když musím přerušit něco, na čem mi záleží, nebo když mi zdraví překazí plán. Postupně se však učím rozlišovat mezi tím, kdy se vzdávám, a tím, kdy si potřebuji odpočinout. Někdy je rozumnější zastavit se včas, abych mohl pokračovat jindy. Není to jednoduché, ale pro můj každodenní život je to důležité. Odpočinek totiž nic neřeší sám o sobě. Nevrátí mi schopnosti, o které jsem přišel. Dává mi ale šanci nevyčerpat se ještě víc jen proto, že jsem si na daný den něco naplánoval.
Když naděje téměř zmizí
Pamatuji si na dlouhé měsíce strávené v nemocnicích. Na období léčby, nejistoty a vyčerpání, kdy se můj dosavadní život zásadně změnil. Měl jsem strach z budoucnosti a starosti o rodinu. Prožil jsem chvíle hlubokého smutku a zoufalství. V takovém stavu pro mě nebylo jednoduché představit si, jak budu dál žít a na čem budu moci svůj život znovu stavět.
To zvláštní vnitřní zklidnění však nepřišlo během hospitalizace. Objevilo se až později, po návratu domů z rehabilitačního ústavu. Postupně jsem se začal vyrovnávat s tím, co se mi stalo, a přijímat svůj zdravotní stav. Nešlo o to, že by mi najednou všechno přestalo vadit. Přijal jsem skutečnost, ve které jsem se ocitl, ale nikdy jsem tím nechtěl říct, že se vzdávám. Pořád jsem hledal, co ještě mohu dělat, a snažil se posouvat dál.
V dalších letech se podobné chvíle klidu vracely po nových zhoršeních zdravotního stavu. Zažil jsem i období, kdy jsem přibližně měsíc ležel a bez pomoci druhých jsem nedokázal ani jíst, pít, obléknout se nebo se umýt. Byl jsem úplně vyčerpaný a odkázaný na ostatní i v těch nejobyčejnějších věcech. Taková zkušenost mi znovu připomněla, jak rychle se mohou moje možnosti změnit. Tehdy jsem velmi silně vnímal, že pomoc druhých není něco navíc. Potřeboval jsem ji i k tomu, abych zvládl ty nejběžnější části dne. A současně jsem si přál být znovu co nejvíc samostatný.
A přece se po takových těžkých obdobích znovu objevovaly okamžiky, které nedokážu docela vysvětlit. Nešlo o žádný zázrak ani o náhlé uzdravení. Zdravotní obtíže nezmizely a otázky, na které jsem neznal odpověď, zůstaly.
Ale uvnitř se na chvíli něco zklidnilo.
Nemusel jsem v tu chvíli vyřešit celý svůj život. Dokázal jsem alespoň na okamžik přijmout, kde právě jsem. Neznamenalo to, že bude všechno dobré, ani že už nepřijdou další těžké dny. Jen jsem v sobě znovu nacházel trochu prostoru k tomu, abych přemýšlel, jak pokračovat. Nevím, proč tyto okamžiky přicházely právě tehdy. Vím jen, že se opakovaly a že pro mě měly velký význam.
Naděje není slib
Dnes pro mě naděje neznamená přesvědčovat sám sebe, že se uzdravím nebo že všechno určitě dobře dopadne. Některé věci se nevrátí do původního stavu. Ne každé přání se splní a ne na každý problém existuje řešení, které by člověka uspokojilo. Když tohle připustím, nemusím se vzdávat naděje. Jen od ní nečekám, že za mě změní skutečnost.
Někdy mi pomůže laskavé slovo nebo upřímný zájem někoho blízkého. Jindy hledám klid v tichu, ve svých myšlenkách či v modlitbě. Vzpomínám také na obtížná období, kterými jsem už prošel. Ne jako na důkaz, že příště všechno zvládnu stejně, ale jako na součást svého života. A někdy žádné zvláštní povzbuzení nepřijde. To, že mi něco pomohlo v určitém období, ještě neznamená, že to zabere znovu nebo stejně u někoho dalšího. I já znám dny, kdy se potřebný klid prostě nedostaví.
Vím, že pozitivní myšlení samo o sobě nemoc ani bolest neodstraní. Na vlastní zkušenosti ale poznávám, že můj vnitřní postoj může někdy změnit způsob, jakým těžkou chvíli prožívám. Když se mi podaří zachytit trochu klidu, bývá pro mě snesitelnější to, co právě nemohu ovlivnit. Ne vždycky a ne za každou cenu. Proto o naději nechci mluvit jako o povinnosti.
Nemusíme svou sílu dokazovat
Dlouho jsem měl za to, že být silný znamená především bojovat, překonávat překážky a nikdy se nezastavit. Jenže můj zdravotní stav mě opakovaně postavil před situace, kdy jsem se bez pomoci druhých neobešel. Ať jsem chtěl sebevíc, některé věci jsem sám prostě nedokázal. Musel jsem se naučit o pomoc požádat i ji přijmout. Oproti době před nemocí je to velká změna. Postupně poznávám, že mohu chtít být samostatný a současně přiznat, že v určité chvíli druhého člověka potřebuji. Tyto dvě věci se podle mě nevylučují.
Dnes už v tom nechci vidět měřítko své lidské hodnoty. Potřeba pomoci není ostuda a odpočinek není kapitulace. Zároveň pro mě zůstává důležité mít vlastní rozhodování, přání a možnost něco vytvářet. Nechci, aby se ze života stal jen seznam omezení a toho, co mi nejde. Mám stále věci, kterým se chci věnovat, a když to zdraví dovolí, hledám nové možnosti.
Přijetí svého stavu tak pro mě neznamená stát na místě. Znamená spíš vědět, odkud skutečně vycházím, a podle toho hledat další cestu. Někdy se posunu o velký kus, jindy musím ustoupit nebo znovu začít od něčeho malého. To na mé snaze pokračovat nic nemění.
Dnes to stačilo
V posledních letech se učím nedívat se na každý den jen podle toho, co se mi podařilo dokončit. Je přirozené mít plány a těšit se, až něco zvládnu. Jenže když mi zdraví nedovolí udělat tolik, kolik bych chtěl, nechci si tím zkazit i zbytek dne. To, že některé věci musí počkat, nemusí znamenat, že jsem ten čas promarnil.
Někdy mám síly na tvoření, přemýšlení a práci na tom, co je pro mě důležité. Jindy sotva zvládnu to nejnutnější. Ani jeden z těchto dnů není celý můj život. Naději dnes nevnímám jako velké světlo, které všechno náhle osvítí. Spíš jako možnost neztratit ze zřetele, že i po těžkém dni mohu hledat další krok. A že nemusí přijít právě dnes.
Když se večer ohlédnu a vidím, kolik věcí zůstalo nedokončených, zkouším si někdy připomenout také to, čím jsem prošel a co bylo v mých silách. Ne vždy se mi to podaří. Ale občas si dokážu říct prostou větu, kterou jsem dřív přijímal jen těžko:
Dnes to stačilo.
A zítra se uvidí.
Na chvíli se zastavit
Stalo se vám někdy, že vás v těžkém období podržela maličkost – něčí slovo, vzpomínka nebo nečekaný okamžik klidu?