Život, který se změnil

Ráno pro mě nezačíná tím, že vstanu z postele. Nejdřív musím odpojit dýchací masku, rozhýbat ztuhlé ruce a nohy a zjistit, jestli se mohu bezpečně přesunout na vozík. Někdy jsem u snídaně za hodinu, jindy až za tři. Přesto už během ranních příprav přemýšlím, co bych chtěl v novém dni udělat.

Někdy mám připravený celý den, ale zdravotní stav mi nedovolí uskutečnit ani jediný plán. Nejtěžší bývá, když se na mě někdo spoléhá nebo když přijdu o dlouho očekávanou příležitost. Za patnáct let jsem se postupně učil vyrovnávat nejen se svými omezeními, ale také se zklamáním, které přinášejí.

Letos mezi únorem a červnem se můj zdravotní stav znovu vážně zhoršil. Zhruba čtyři měsíce jsem prožil převážně doma na lůžku. Když jsem se pak dokázal na chvíli posadit na vozík nebo se sám najíst, znamenalo to pro mě mnohem víc než dřív. Postupně jsem se učil přijímat i dny, ve kterých se téměř nic nepodařilo.