Je zvláštní, jak se člověku může změnit představa o tom, co znamená zvládnout obyčejný den. Dřív jsem přemýšlel o práci, zakázkách a všem, co musím stihnout. Letos přišlo období, kdy pro mě bylo mimořádně těžké už jen pohnout se na lůžku. Najednou dostaly úplně jinou váhu věci, nad kterými jsem kdysi vůbec nepřemýšlel.
Sednout si na invalidní vozík. Udržet v ruce lžíci. Dokázat se sám najíst. Dříve samozřejmé pohyby se pro mě staly náročnými pokusy, na které jsem potřeboval mnoho sil. Právě během několika letošních měsíců jsem si znovu uvědomil, že o některých dnech se nedá rozhodovat podle toho, kolik práce za sebou člověk zanechá.
Když člověk žije podle termínů
Když jsem byl zdravý a pracoval jako instalatér, mé dny měly úplně jiné tempo. Zakázky na sebe navazovaly, technologické postupy bylo potřeba dodržet a lidé čekali na dokončenou práci. V hlavě mi často běželo, kam ještě dojet, co zařídit a co musím stihnout. Své řemeslo jsem měl rád, ale vedle toho jsem v sobě nosil neustálý tlak, aby všechno bylo hotové včas.
Když se něco nepodařilo dnes, připadalo mi samozřejmé, že to musím dohnat zítra. Jako by se hodnota celého dne odvíjela od počtu splněných úkolů. Sám sobě jsem tehdy neuměl dovolit zastavit se a některé věci nechat na jindy.
Potom přišlo vážné onemocnění a můj život se změnil způsobem, který bych si nikdy nevybral. Nechci z toho dělat dar ani životní lekci, za kterou bych měl být vděčný. Stálo mě to příliš mnoho. Za ta léta jsem se ale postupně učil větší trpělivosti. Když něco nezvládnu dnes, nemusím to za každou cenu dohánět zítra. Někdy mi nic jiného než počkat ani nezbývá.
Čtyři měsíce, kdy se svět zúžil na lůžko
Přibližně od února do června 2026 přišlo další mimořádně těžké období. Předcházelo mu onemocnění, možná viróza nebo chřipka; přesně nevím, co to bylo. Můj zdravotní stav se potom prudce zhoršil, ale co zhoršení skutečně způsobilo, dodnes nevím. Nechci spojovat obě události do jisté příčiny, kterou nikdo nepotvrdil.
Zhruba čtyři měsíce jsem prožil převážně na lůžku. Nebyly to čtyři měsíce úplně stejného stavu. Občas přišla chvíle, kdy bylo trochu lépe a já začal doufat, že se něco obrací. Pak se obtíže zase vrátily nebo zesílily. Ta nejistota byla vyčerpávající. Nevěděl jsem, jak se budu cítit za hodinu, natož další den.
Závratě mě trápily prakticky nepřetržitě. K tomu se přidávaly silné nevolnosti, křeče a stahové bolesti celého těla, mnohem horší než moje obvyklé potíže. V některých chvílích jsem dokázal jen ležet v jediné poloze a téměř se nepohnout, protože i pokus změnit polohu byl nesmírně obtížný. Nedokážu úplně vystihnout, jaké to je, když člověk chce udělat obyčejný pohyb a tělo mu to nedovolí.
Byl jsem výrazně odkázaný na pomoc blízkých při jídle, hygieně i dalších základních úkonech. Přijímat takovou pomoc pro mě nebylo snadné, přestože jsem ji potřeboval. V průběhu tohoto těžkého období se můj stav zhoršil natolik, že mě zdravotnická záchranná služba převezla do nemocnice. Ani tehdy jsem nezískal jasnou odpověď na to, co mé obtíže způsobuje. Zůstávala bolest, nejistota a další rána, v nichž jsem nevěděl, co moje tělo dovolí.
Když nestačí jen chtít
Nešlo o nedostatek chuti nebo snahy. Chtěl jsem znovu sedět, něco udržet v ruce a alespoň část obyčejných věcí zvládnout sám. Jenže samotné odhodlání závratě ani bolesti neodstraní. Když jsem na chvíli cítil trochu víc sil, nemohl jsem se spolehnout, že mi vydrží. A když se mi přitížilo, nedalo se to jednoduše překonat tím, že budu víc chtít.
Přesto jsem v mezích svých možností zkoušel, co zvládnu. Někdy se podařilo udělat malý krok, jindy jsem musel skončit téměř hned. Učil jsem se poznávat, kdy mohu něco zkusit a kdy je potřeba přestat. Nebylo v tom žádné vítězství nad nemocí. Jen snaha získat zpátky aspoň kousek samostatnosti, pokud mi to tělo dovolí.
Patnáct minut na vozíku
V průběhu června přišly okamžiky, které si dodnes pamatuji. Po dlouhé době jsem se dokázal znovu posadit na invalidní vozík. Vydržel jsem na něm přibližně patnáct minut. Možná to někomu připadá jako krátká chvíle. Pro mě to ale byl obrovský rozdíl proti dnům, kdy jsem se téměř nedokázal pohnout na lůžku.
Sedět nebylo příjemné. Hlava se mi motala, tělo bolelo a každá další chvíle mě stála úsilí. Nepřišla žádná náhlá úleva ani jistota, že už bude dobře. Přesto jsem měl radost, že jsem to dokázal. Nešlo o počet minut na hodinách, ale o to, že jsem po dlouhém období bezmoci zvládl něco, co mi zdravotní stav tak dlouho nedovoloval.
Velkým okamžikem byly také pokusy znovu se samostatně najíst. Udržet lžíci a dokončit pohyb rukou pro mě nebylo vůbec jednoduché. Mohlo se mi při tom udělat zle, motala se mi hlava a někdy bylo obtížné vůbec lžíci udržet. Když se mi nakonec podařilo najíst se vlastní rukou, měl jsem z toho radost, kterou bych dřív při obyčejném jídle nečekal.
Ani jedna z těchto zkušeností neznamenala, že jsem se uzdravil. Potíže pokračovaly a další den mohl být zase horší. Na chvíli jsem ale viděl nejen to, co nezvládám, nýbrž i něco, co se mi podařilo. Právě takové chvíle pro mě měly velikou cenu.
Večer, kdy si mohu říct: Dnes to stačilo
I dnes se probouzím do dnů, kdy už od rána cítím, že to nebude jednoduché. Někdy jsem unavený dřív, než se vůbec do něčeho pustím. Jindy přijde bolest nebo závratě a plány musím odložit. Podle toho, jak mi je, se třeba podaří vyřídit telefonát, chvíli pracovat na počítači, něco si přečíst nebo si promluvit s někým blízkým. A někdy je opravdu náročné jen ten den vydržet.
Asi před pěti lety jsem si vytvořil vlastní večerní rituál. Každý večer před usnutím si v duchu procházím uplynulý den. Vybavím si, co jsem zvládl, co se mi podařilo a co mi naopak nevyšlo. Události dne si navíc už od roku 2013 pravidelně zapisuji do diáře. Když se mi něco podaří, mám z toho dobrý pocit, i kdyby šlo jen o maličkost. Je to pro mě důležité a pomáhá mi to všímat si i věcí, které se v těžkém dni snadno ztratí.
Ne každý večer ale najdu něco, z čeho bych mohl mít radost. Když se mi nepodařilo nic z toho, co jsem chtěl, snažím se to přijmout. Řeknu si, že se nedá nic dělat a že přijde další den, kdy mohu něco zkusit znovu. Neznamená to, že mě špatný den nemrzí nebo že se dokážu za každou cenu usmívat. Jsou dny, které bych nikomu nepřál. Jen se už nechci za jejich těžkost ještě sám trestat.
Dřív jsem často viděl hlavně to, co mi nemoc vzala. To se nezměnilo v tom smyslu, že by ztráty přestaly bolet. Vedle nich si ale umím všimnout i okamžiků, které zůstaly, nebo malých věcí, které se podařily navzdory obtížím. A když někdy nepřijde ani takový okamžik, nemusí to znamenat, že jsem selhal. Mohu ten den uzavřít bez dalšího nároku na sebe a v duchu si říct: Dnes to stačilo.
Na chvíli se zastavit
Co pro vás znamená den, ve kterém jste nezvládli všechno, co jste si původně přáli?