Dřív pro mě byla práce samozřejmou součástí života. Pracoval jsem jako instalatér, měl jsem své řemeslo, zkušenosti a práci, za kterou byl vidět výsledek. Samozřejmě jsem přemýšlel i o výdělku, ale práce pro mě znamenala mnohem víc: rytmus dne, setkávání s lidmi a vědomí, že dokážu něco udělat vlastníma rukama. Nepřipadalo mi zvláštní, že když chci pracovat, hledám si příležitosti a rozhoduji o tom, kam se dál posunu.
Teprve vážné onemocnění a jeho následky mi ukázaly, co všechno se může změnit. Ocitl jsem se na invalidním vozíku a nemohl jednoduše pokračovat v životě, na který jsem byl zvyklý. Změnily se moje možnosti, ale chuť něco vytvářet, učit se a být užitečný ve mně zůstala. Jen jsem ještě netušil, jak těžké bude najít práci, kterou mi můj zdravotní stav dovolí skutečně vykonávat.
Sliby, které hřejí, dokud nic nestojí
Když jsem se po dlouhých měsících v nemocnicích a rehabilitačních ústavech vrátil domů, chtěl jsem navázat alespoň na část svého předchozího života. Věděl jsem, že své původní řemeslo už nemohu vykonávat jako dřív. Měl jsem ale zkušenosti, nápady a kontakty na lidi, se kterými jsem se znal celé roky. Začal jsem proto obvolávat známé, bývalé pracovní partnery a další lidi, o nichž jsem si myslel, že by mi mohli pomoci najít nové uplatnění.
Setkával jsem se s pochopením a povzbuzením. Slýchal jsem, že se pro mě určitě něco najde a že se nemám obávat. Tehdy pro mě taková slova hodně znamenala. Nečekal jsem, že někdo za mě vyřeší celý život, ale věřil jsem, že z dlouholetých vztahů může vzejít konkrétní možnost. Jenže čas plynul a žádná práce z těchto příslibů nevznikla. Některé kontakty postupně utichly a s některými lidmi jsem se přestal vídat i slyšet.
Nejvíc mě nebolela samotná neuskutečněná nabídka. Mrzelo mě, že jsem od některých lidí nedostal ani otevřenou odpověď. Dnes chápu, že ne každý může pomoci, i když by třeba chtěl. Přesto bych tehdy raději slyšel, že žádnou možnost nemají, než další ujištění, které nikam nevedlo. Postupně jsem poznával, jaký rozdíl je mezi povzbudivými slovy a skutečnou příležitostí.
Deset let a deset dní
Obrátil jsem se proto na úřad práce. Před nemocí jsem byl v evidenci uchazečů za celý život jen dvakrát, pokaždé na několik dní. Neměl jsem představu, jak bude hledání zaměstnání vypadat, když člověk chce pracovat, ale jeho zdravotní stav zásadně omezuje, co může dělat a kam může dojíždět. Věřil jsem, že právě tady by mi mohli pomoci najít cestu k práci, kterou zvládnu.
Nakonec jsem zůstal v evidenci deset let a deset dní. I dnes mě překvapuje, když ten údaj vyslovím. Nešlo přitom o dobu, kdy bych jen seděl doma a čekal. Zejména v prvních třech letech jsem hledal velmi intenzivně. Za dobu svého hledání jsem odeslal 286 strukturovaných životopisů, telefonoval, odpovídal na nabídky a sám zkoušel přicházet na další možnosti.
Už během prvního roku evidence jsem měl stanovený individuální akční plán. Doufal jsem, že mi pomůže posunout hledání konkrétním směrem, ale v mém případě z něj pracovní příležitost nevzešla. Pokud si dnes správně vzpomínám, za celých deset let mi úřad předložil přibližně dvě konkrétní pracovní nabídky. Většinu dalších možností jsem si vyhledával a zařizoval sám.
Přicházel jsem také s vlastními podnikatelskými záměry. Chtěl jsem získat podporu na pořízení počítače, abych se mohl začít věnovat grafice, designu nebo jiné práci z domova, a zajímal jsem se o odpovídající rekvalifikace. Moje návrhy schváleny nebyly. Přesné důvody už dnes nedokážu určit; vím jen, že se mi tímto způsobem nepodařilo získat potřebný začátek. Přesto jsem dál zkoušel hledat řešení, které by nebylo závislé na každodenním dojíždění.
Jedna z možností, o kterých jsem tehdy jednal, byla pomocná práce v restauraci, kde zaměstnávali také lidi se zdravotním postižením. Měl jsem u stolu připravovat zeleninu, přibližně čtyřikrát týdně po čtyřech hodinách. Na první pohled to vypadalo jako práce, kterou bych mohl zvládnout. Jenže odměna měla být poměrně nízká a musel jsem počítat s cestou vlakem i s asistencí, protože sám takto cestovat nemohu. Když jsem si to promyslel, nezůstával z takové nabídky skutečný výdělek, který by odpovídal potřebnému úsilí. Nestačilo, že pracovní místo existovalo. Muselo pro mě být také dostupné.
Přesto nechci všechno svalovat na jednotlivé pracovníky úřadu. Někteří se mnou jednali slušně a snažili se vysvětlit, co mohou udělat. Z mé zkušenosti však celý postup po letech vedl hlavně k tomu, že jsem dál zůstával v evidenci, aniž bych se přibližoval ke skutečnému pracovnímu uplatnění. A právě to pro mě bylo čím dál těžší přijímat.
Když se hledání práce změní v povinnost
Pravidelné návštěvy úřadu práce se postupně staly další povinností, které jsem musel přizpůsobovat zdravotní stav i dopravu. Ne vždy jsem mohl sednout na vozík a jednoduše vyrazit. Někdy jsem potřeboval doprovod, jindy jsem nebyl zdravotně schopný cestu zvládnout. Pokud jsem se nemohl dostavit, musel jsem svou nepřítomnost vysvětlovat a dokládat. Rozuměl jsem tomu, že evidence má svá pravidla, ale po tolika letech jsem stále obtížněji hledal smysl v cestách, které se pracovních příležitostí téměř netýkaly.
Pamatuji si třeba období, kdy napadlo kolem dvaceti centimetrů sněhu, neměl jsem odvoz ani doprovod a cesta pro mě byla velmi obtížná. Přesto jsem musel řešit omluvenky. V duchu jsem si říkal: Koho má člověk požádat o omluvenku kvůli počasí? Dnes v tom slyším i trochu hořkého humoru. Tehdy mi do smíchu nebylo. Nešlo jen o sníh; šlo o pocit, že velkou část sil vydávám na prokazování překážek místo toho, abych je mohl věnovat hledání práce.
V evidenci jsem přitom zůstával z vlastní vůle. Nechtěl jsem se vzdát možnosti, že se prostřednictvím úřadu nějaké uplatnění přece jen najde. Postupně jsem ale začínal cítit, že mě opakující se povinnosti vyčerpávají víc, než mi celý postup pomáhá. Byla to moje osobní zkušenost, ne soud nad každým pracovníkem úřadu ani nad osudy ostatních uchazečů.
Den, kdy jsem řekl dost
Pak přišel rozhovor, na který nezapomínám. Jedna velmi hodná pracovnice úřadu mi otevřeně sdělila, že už neví, jak mi dál pomoci. Věděla o mých opakovaných pokusech a návrzích, které nevedly k žádnému schválenému řešení. Neměl jsem pocit, že mě odmítá nebo se mnou nechce zabývat. Naopak. Její upřímnost pro mě byla po dlouhé době důležitá, i když se neposlouchala lehce.
Tehdy jsem si začal naplno připouštět, že dalších deset let nemohu stavět na naději, že se něco změní jen tím, že zůstanu v evidenci. Rozhodl jsem se ji ukončit. Nevěděl jsem přesně, co bude dál, a měl jsem obavy. Současně jsem ale cítil úlevu, že už nebudu znovu procházet stejným koloběhem. Neodcházel jsem proto, že bych přestal chtít pracovat. Odcházel jsem proto, že jsem potřeboval začít hledat jinudy.
Chuť pracovat ve mně zůstala
Po odchodu z evidence následovalo přibližně dvouleté období, kdy jsem se intenzivněji věnoval pomoci druhým lidem. Pomáhat jsem chtěl a viděl jsem v tom smysl. Nešlo o placené zaměstnání ani o období nečinnosti. Postupně jsem však zjišťoval, že věnuji hodně energie potřebám ostatních a své vlastní hledání dalšího směru odsouvám stranou.
Můj zdravotní stav byl a je proměnlivý. Některé dny dokážu přemýšlet, tvořit a věnovat se tomu, co mě zajímá. Jindy mě zdravotní obtíže zastaví téměř ve všem. Pomoc druhým mě naplňovala, ale také vyčerpávala. Potřeboval jsem najít činnost, která bude mít smysl a zároveň se bude moci přizpůsobit tomu, co skutečně zvládnu.
Novou možnost mi otevřel projekt Práce organizace CZEPA. Umožnil mi absolvovat vzdělávací kurzy a uhradil jejich náklady. Začal jsem se učit nové věci kolem webů, grafiky a digitální tvorby a znovu přemýšlet o tom, co mohu s těmito znalostmi dělat. Nezměnilo to ze dne na den můj zdravotní stav ani pracovní situaci. Dalo mi to ale dovednosti a základ, na kterém mohu stavět. Právě takovou konkrétní možnost vzdělávání jsem při svých dřívějších pokusech dlouho hledal.
Zaměstnání jsem přesto zatím nenašel. Myslím si, že jednou z velkých překážek je proměnlivost mého zdravotního stavu, ale nemohu vědět, co přesně vedlo jednotlivé zaměstnavatele k jejich rozhodnutím. Vím, že někdy dokážu pracovat soustředěně a jindy musím všechno přerušit. Proto hledám takový způsob činnosti, který nebude záviset na tom, že každý den zvládnu stejný počet hodin nebo cestu na určité místo.
Dnes postupně rozvíjím tvorbu webových stránek, grafické dovednosti, práci se sociálními sítěmi a vlastním obsahem. Učím se používat další digitální nástroje a časem bych se rád pustil také do tvorby aplikací. Zatím jsou to především dovednosti, projekty a plány, nikoliv zajištěné zaměstnání nebo pravidelný příjem. Mohu se jim však věnovat z domova a podle toho, co mi zdraví dovolí. A právě v tom vidím možnost, jak pokračovat.
Když dnes říkám, že se práce může stát výsadou, nemyslím tím, že by měla být privilegiem vyvolených. Mluvím o zkušenosti, kdy člověk chce pracovat, snaží se hledat příležitosti, ale okolnosti mu dlouho nedovolují skutečně se uplatnit. Moje lidská hodnota se neměří tím, zda mám pracovní smlouvu nebo kolik hodin dokážu odpracovat. Přesto pro mě práce zůstává důležitá. Nechci se vzdát možnosti něco vytvářet a dál se učit. Jen už nečekám, že mi někdo připraví hotovou cestu. Pokouším se ji stavět sám, krok za krokem.
Na chvíli se zastavit
Setkali jste se někdy s tím, že člověk chtěl pracovat a měl co nabídnout, ale chyběla mu příležitost, kterou by za svých skutečných možností mohl využít?