Vzpomínám si na jednu docela obyčejnou situaci. Po dlouhém období na lůžku jsem se začínal dostávat ven na invalidním skútru. Jednou jsem jel k obchodu pomoci s odvozem nákupu. Potřeboval jsem projet úzkým místem, kde stála skupina lidí. Stačilo je zdvořile požádat, aby mi udělali trochu prostoru. Jenže právě to pro mě tehdy bylo nesmírně těžké.
Už jsem se zase mohl někam dostat, a přesto jsem se v tak jednoduché chvíli zarazil. Cítil jsem velký stud. Měl jsem pocit, že ruším, že jsem na očích a že svou přítomností obtěžuji ostatní. Nevím, co si ti lidé doopravdy mysleli. To, s čím jsem se tehdy potýkal, se odehrávalo hlavně ve mně.
Když je těžké říct i obyčejné „S dovolením“
V podobné situaci obvykle stačí krátké „S dovolením“. Mně ale tehdy i tak obyčejná slova šla velmi těžko přes rty. Na skútru jsem potřeboval více místa, než když jsem dřív chodil, a už jen to vědomí mě znejisťovalo. Vnímal jsem, že kvůli mému projetí mají ostatní na chvíli přerušit to, co právě dělají.
Nešlo ani o pomoc v pravém slova smyslu. Nepotřeboval jsem, aby mě někdo zvedal, vezl nebo za mě něco vykonal. Potřeboval jsem jen uvolnit cestu. Přesto se ve mně ozval stejný ostych, jaký jsem znal z mnohem náročnějších situací, kdy jsem se bez druhých skutečně neobešel.
Nechci tím říkat, že se ke mně ti lidé chovali bezohledně. Jejich pohled na celou situaci jsem neznal. Pro mě zůstalo podstatné něco jiného: jak těžké bylo vyslovit jednoduchou prosbu. Dřív bych nad tím nejspíš vůbec nepřemýšlel. Po onemocnění už ani několik obyčejných slov nebylo samozřejmostí.
Právě na té chvíli je pro mě zvláštní, že jsem v ní nebyl úplně bezmocný. Mohl jsem jet na skútru, měl jsem svůj cíl a chtěl jsem pomoci s nákupem. Přesto jsem se zarazil před jedinou větou. Dnes mi to připomíná, že změna mého života nezasáhla jen to, co fyzicky dokážu, ale i způsob, jakým se obracím na okolí.
Co se odehrává uvnitř
Před nemocí jsem pracoval jako instalatér. Byl jsem zvyklý řešit zakázky, spoléhat na vlastní ruce a mnoho věcí si zařídit sám. Po návratu z nemocnic se moje možnosti zásadně změnily. Najednou jsem potřeboval pomoc při činnostech, které jsem dříve zvládal bez přemýšlení. Nejtěžší pro mě nebylo jen přijít o určitou schopnost. Dlouho jsem se také nedokázal smířit s tím, že se o druhé musím opírat.
Snažil jsem se spoustu věcí „urvat“ vlastními silami, i když mě to stálo obrovské úsilí. Chtěl jsem sobě i okolí dokázat, že jsem pořád ten člověk, kterým jsem býval. Když mi musel někdo podat pomocnou ruku, ozýval se ve mně odpor. Někdy s ním přicházel i pocit vlastní zbytečnosti. Rozuměl jsem tomu, že pomoc potřebuji, ale uvnitř jsem ji přijímal mnohem hůř.
Do toho se přidávala obava, že budu pro druhé přítěží. Nebyla to informace o tom, jak mě ve skutečnosti viděli. Byl to můj strach a moje tehdejší nejistota. Člověk si může rozumově říkat, že nemá důvod se stydět, a přesto se při konkrétní prosbě znovu zarazí. Přesně tenhle rozpor jsem poznával i já.
Věděl jsem, že bez pomoci druhých mnoho věcí nezvládnu. Bylo těžké to přijmout při každodenních činnostech, ale ještě těžší bylo smířit se s tím uvnitř. Nešlo o nevděk vůči lidem, kteří mi pomáhali. Šlo o můj vlastní zápas s tím, že jsem přišel o schopnosti, na které jsem byl celý život zvyklý spoléhat.
Nemohu mluvit za všechny lidi se zdravotním postižením. Každý má jiné možnosti, jiný život a jinou zkušenost. Popisuji jen to, co se dělo se mnou. A právě proto se mi stále vybavuje cesta ke skupině lidí na skútru: tam se všechny ty vnitřní pocity na okamžik soustředily do několika nevyslovených slov.
Přijmout pomoc neznamená přestat být sám sebou
Postupně jsem se učil oddělovat svou soběstačnost od vlastní hodnoty. To, že něco fyzicky nezvládnu, přece ještě neznamená, že nemohu mít svoje přání, rozhodovat o svém životě nebo být druhým užitečný. K tomuto poznání jsem ale nedošel jedním rozhodnutím. Byla to dlouhá cesta od odporu k tomu, abych pomoc dokázal přijmout bez tak silného pocitu ponížení.
Dnes už lépe rozlišuji mezi tím, co skutečně dokážu sám, a tím, o čem chci rozhodovat. Když nějakou činnost zvládnu, chci dostat prostor ji udělat. Když to nejde, potřebuji mít možnost požádat o podporu a říct, jakou pomoc potřebuji. Přijetí pomoci pro mě nemá znamenat, že mi někdo vezme i rozhodování, které mi zůstalo.
Neznamená to, že se mi dnes o pomoc žádá vždycky snadno. Staré pocity se občas ozvou. Někdy zvládnu něco, s čím jsem ještě před chvílí nepočítal, a jindy mi zdravotní stav nedovolí ani to, co jsem si naplánoval ráno. Nemohu se řídit jen tím, co bych chtěl dokázat. Musím také přijímat to, co opravdu zvládnu.
Možná právě proto pro mě tolik znamená, když se mnou někdo jedná jako s člověkem, který může mít při přijímání pomoci vlastní názor. Nepotřebuji, aby za mě druhý automaticky rozhodoval. Potřebuji, aby bylo možné domluvit se, co zvládnu sám a s čím už potřebuji pomoci. Ten rozdíl pro mě není maličkost.
Když jsem na druhé straně já
Zažil jsem také chvíle, kdy jsem chtěl pomoci někomu jinému. Mám s oběma rolemi vlastní zkušenost a moje prožitky mě nutí přemýšlet i nad tím, jak může nabídka pomoci působit na druhého. Dříve jsem někdy měl silný dojem, že člověk přede mnou potřebuje pomoc, ale neumí si o ni říct. Dnes si více uvědomuji, že můj dojem ještě nemusí být pravda.
Nevím, co druhý člověk zrovna prožívá. Nemohu automaticky vědět, zda pomoc chce, zda potřebuje čas nebo zda si určitou věc přeje zvládnout vlastním způsobem. Dobře znám, jak důležité může být i malé rozhodnutí, které člověku zůstalo. Nechtěl bych ho někomu brát jen proto, že mně samotnému připadá nějaké řešení jednodušší.
Proto se snažím pomoc nabídnout tak, aby ten druhý mohl bez nepříjemného pocitu říct také „ne“. Jestli odmítne, chci to respektovat. Neznamená to, že mi na něm nezáleží. Jen nechci rozhodovat místo něj ani z odmítnutí vyvozovat nevděk. Pokud bude chtít, může se sám ozvat. Takový prostor jsem si kdysi přál i já.
Nechci ani předpokládat, že odmítnutí je vždy projevem hrdosti nebo strachu. Takové vysvětlení by bylo pohodlné hlavně pro mě, protože bych si mohl namlouvat, že vím, co se v druhém odehrává. Jenže já jeho důvody neznám. Může o nich mluvit jedině on sám, pokud bude chtít.
Pomáhání pro mě nikdy nebylo jen otázkou toho, kdo je silnější a kdo slabší. I když sám při mnoha věcech pomoc potřebuji, mohu druhému nabídnout zkušenost, čas, radu nebo obyčejnou pozornost. Někdy je to málo, jindy to pro někoho může znamenat víc. Hlavní je, abych nepředpokládal, že vím lépe než on, co zrovna potřebuje.
Pomoc, která nechává druhému prostor
Dříve jsem nad podobnými věcmi tolik nepřemýšlel. Až moje vlastní zkušenost mi ukázala, jak citlivá může být hranice mezi nabídkou a vnucováním. Věta „Jsem tady, kdybys něco potřeboval“ má pro mě smysl právě tím, že ponechává rozhodnutí druhému. Není to povel ani požadavek, aby svou potřebu vysvětloval a obhajoval.
Když dnes uvažuji o tom, jak se k někomu zachovat, vracím se v myšlenkách ke skútru a k té skupině lidí. Nepřál jsem si, aby mě někdo litoval nebo za mě všechno vyřešil. Jen jsem potřeboval projet a nedokázal jsem se snadno ozvat. Ten stud mě tehdy překvapil. Ukázal mi, že i malá prosba může být pro druhého mnohem větší věc, než jak vypadá zvenčí.
Nevím, kolikrát ještě podobné váhání zažiju. Vím ale, že je nechci přehlížet ani u sebe, ani u druhých. Jestli mohu něco nabídnout, chci to udělat s respektem k tomu, že odpověď patří tomu druhému. Stejně tak bych si přál umět říct si o pomoc tehdy, když ji potřebuji, bez pocitu, že už samotnou prosbou někomu překážím.
Na chvíli se zastavit
Kdy pro vás bylo těžké říct si o pomoc – a co vám tehdy pomohlo?